print logo
  • Username:  
    Password:  

Budoucnost beze zraku

 INSP 15 July 2019

9. července se Súdán rozdělil na dva nové státní útvary. Po desetiletích krvavé občanské války s dvěma milióny obětí se jižané připravují na život v samostatné zemi. Život, kterého se mnozí nedočkají. (1584 Words) - By Danielle Batist

Share

SNS_A future without vision 1

Razigi Kometi and his occupational therapist Andrew Maina walk down the mud path - this is a big challenge for Razigi.Photo: Simon Murphy

SNS_A future without vision 2

Razigi standing next to his house.Photo: Simon Murphy

SNS_A future without vision 3

Razigi was bitten by a blackfly and developed a disease called Onchocerciasis, or river blindness. This is a cut-out of a portrait sized picture. Please download the image for the full size version.Photo: Simon Murphy

SNS_A future without vision 4

Razigi, 13 years old, is learning how to deal with his recent blindness.Photo: Simon Murphy

SNS_A future without vision 5

Razigi was bitten by a blackfly and developed a disease called Onchocerciasis, or river blindness. This is a cut-out of a portrait sized picture. Please download the image for the full size version.Photo: Simon Murphy

SNS_A future without vision 6

Razigi was bitten by a blackfly and developed a disease called Onchocerciasis, or river blindness.Photo: Simon Murphy

SNS_A future without vision 7

Occupational therapist Andrew Maina teaches Razigi basic skills that will help him not to hurt himself.Photo: Simon Murphy

SNS_A future without vision 8

Razigi Kometi and his occupational therapist Andrew Maina walk down the mud path - this is a big challenge for Razigi.Photo: Simon Murphy

SNS_A future without vision 9

Razigi, 13 years old, is learning how to deal with his recent blindness. This is a cut-out of a portrait sized picture. Please download the image for the full size version.Photo: Simon Murphy

SNS_A future without vision 10

Razigi with his mother Mary Kometi, who also blind. This is a cut-out of a portrait sized picture. Please download the image for the full size version.Photo: Simon Murphy


K chýši Kometiho rodiny vede špinavá hrbolatá cesta lemovaná po obou stranách přerostlou trávou a plevelem. Dostat se sem z deset kilometrů vzdálené hlavní silnice je zvláště v období dešťů vysilující zápas. Krajem kolují příběhy o humanitárních pracovnících uvízlých v bahně a donucených trávit noc v autě obklíčeném hyenami. Ale nic z toho nezastaví profesního terapeuta Andrew Mainau, aby neurazil tuto cestu nejméně dvakrát týdně. Říká, že má dobrý důvod. Kdyby bylo třeba, šel by i pěšky.

Jak vstupujeme do opuštěné osady,  jeho důvod začíná být jasný. Zamíří k jedné ze dvou chýší z bláta a poklekne před vchodem. Měkkým a jemným hlasem se ptá: "Razigi, jsi tady?" Po pár sekundách se v rámu dveří z páleného jílu objeví bázlivý třináctiletý chlapec. Na sobě seprané potrhané žluté tričko a šedé děravé kraťasy. Jeho bosé nohy přešlapují v rudém písku. Jak pomalu vychází, ohmatává si cestu štíhlou bambusovou holí. Pohled má skelný a bez života, Razigi Kometi je totiž slepý.

Andrew Maina ho bere za ruku a vede ho k ohništi v rohu pozemku, kde se pod plachtou připravují jídla. Posadí se na malé dřevěné stoličky vedle ohně. Andrew položí na bambusový stolek pero a požádá Razigiho, aby ho našel. Chlapec položí ruku dlaní vzhůru na desku stolu a šátrá kolem, dokud nenarazí na pero. Zvedne ho a ohmatává oběma rukama. Poprvé během naší návštěvy promluví: "Pero." Andrew ho pochválí a pokládá na stůl další předmět.

Tyto prosté úkoly, vyvsvětluje později, jsou pro Razigiho budoucnost velmi důležité. "Jsme teprve na počátku cvičení. Potřebuje si osvojit základní dovednosti, aby se chránil před zraněním. Učíme ho postupy jako používat hřbet ruky při zkoumání povrchů, aby si nepořezal prsty. Jde nám v první řadě o bezpečnost, ale naším největším úkolem je vrátit Razigimu jeho sebevědomí."

K nejistotě postiženého chlapce přispělo nemálo událostí a okolností. Vyrůstal v Lui, malé vesnici v jedné z nejchudších oblastí válkou zasaženého jižního Súdánu. Jeho ranné dětství bylo poznamenáno ozbrojeným konfliktem mezi převážně muslimským severem a katolickým a domorodým jihem. V nejdelší občanské válce na africkém kontinentě se střetli vládní vojáci s povstalci ze Súdánské lidové osvobozenecké armády. V roce 2005 byla podepsána mírová dohoda, to bylo Razigimu sedm let. Jeho matka Mary doufala, že konec války znamená nový začátek pro ni a jejích osm dětí, ale přišla další pohroma.

Přestože je řeka Nil od vesnice daleko, rodina Kometiů dobře věděla, čím hrozí. Pít vodu nebo koupat se v ní je opravdu nebezpečné. Ještě větší rizika představují ovšem černé mušky z rodu muchničkovitých, které jsou přenašeči onemocnění zvaného onchocerciáza neboli říční slepota. Tou je nakaženo přes 37 miliónů lidí, z nichž 99 % žije v chudých venkovských oblastech Afriky (jen ojediněle se vyskytují případy také v Jižní Americe a Jemenu, pozn. ed.). Nemoc způsobují mikrofilárie (larvy) parazitického červa onchocercas volvulus, které se po přenosu do krevního systému člověka šíří postupně v organizmu až doputují do oka, které poškodí tak, že infikovaný ztratí zrak. Razigiho i jeho matku píchla černá muška a nakazila je. Pokud se nemoc včas diagnostikuje a léčí, slepotě je možné zabránit. Ale Razigimu ani jeho matce nikdo nepomohl, lékařských zařízení byl nedostatek a léky nebyly vůbec. V době, kdy rodinu kontaktovali pracovníci z jihosúdánské charitativní organizace pečující o postižené SEM, zrak obou byl už nenávratně poškozen.

To jsou skryté dopady občanské války, říká Andrew Maina. "Když se mluví o obětech války, lidé si většinou představují střelná zranění nebo následky šlápnutí na minu. Nemyslí na všechny ty, jejichž onemocnění nebo smrti se dalo zabránit, kdyby byli včas a správně ošetřeni. Válka to prakticky znemožnila. Řada postižení našich klientů je přímo spojena s naprostou absencí lékařské péče během a krátce po válce."

Odhaduje se, že 3,2 % obyvatel jižního Súdánu jsou nevidomí - i na Afriku výjimečně vysoký podíl. Mnoho případů je způsobeno parazitickou infekcí, které lze většinou předejít. Vyhnout se kontaktu s černými muškami bylo v případě Razigiho a jeho matky, stejně jako mnoha dalších rodin v oblasti horního toku řeky Nilu, téměř nemožné. Andrew Maina vysvětluje: "Aby přežili, museli se během války zdržovat v blízkosti vody. Řeka jim dávala vodu i ryby. Ale tatáž řeka je připravila  o zrak."

Razigi jako dítě vyrůstající za války a v extrémní chudobě nikdy neměl bezstarostný život, ale ztráta zraku ho přivedla do stavu, který humanitární pracovníci nazývají "znepokojivý". Když s ním začínali pracovat, odmítal opustit svou chýši. První pokusy naučit ho používat slepeckou hůl končily tak, že ji vztekle zahodil. Věci se ještě zhoršily, když Razigiho mladší sourozenci začali chodit do školy. Najednou byl v příbytku úplně sám, neměl nikoho, s kým by si hrál, a nic na práci. Když se ho ptáme, jestli by chtěl také chodit do školy, Razigiho velké tmavé oči se zalijí slzami. Jak kýve hlavou na znamení souhlasu, slzy mu stékají po tvářích. Pak zašeptá pár slov Andrewovi. "Pláče, protože by chtěl být jako oni."

S podporou britského ministerstva pro mezinárodní rozvoj (DFID) a Skotského katolického mezinárodního fondu pomoci (SCIAF), SEM pečuje o 6 500 klientů ve venkovských oblastech ve třech zemích. Vedle logistických potíží se team humanitárních pracovníků potýká s tlakem, aby se staral o lidi se všemi druhy postižení. Nepřítomnost přiměřené vládní péče znamená, že SEM se jako jedna z hrstky místních charit musí starat o klienty s nejrůznějšími potížemi.

Často je třeba se v práci učit, protože každý případ je jiný. Andrew Maina říká, že jedním z faktorů komplikujích situaci je trauma války, kterým trpí řada obyvatel. Když se zaučoval na sociálního pracovníka doma v Keni, děti se spontánně chovaly "jako podle učebnice". Zde, v oblasti horního toku Nilu, jeho mladí pacienti trpí úzkostí, strachem z hlasitých zvuků, nečekaných pohybů a všeobecně vysokou úrovní stresu. Pro Andrewa je to o důvod víc, věnovat se své práci naplno.

Dlouhé, trpělivé hodiny tréninku strávené v příbytku rodiny Kometiů se pomalu začínají projevovat. Když Andrew Maina zjišťuje, co Razigi od poslední návštěvy zvládl, nesměle odpovídá: "Včera jsem si vypral šaty." Andrew ho s širokým úsměvem na tváři chválí: "To je moc, moc dobře." A když Razigi zmizí v chýši obrací se na svého kolegu z týmu SEM: "Tohle je milník."

Trénink orientace v prostoru a pohyblivosti má pro nevidomé zásadní význam a podpora rodiny při výcviku je klíčová. Andrew Maina s kolegy by si přáli více zapojit Razigiho matku a trénovat také její dovednosti. Nicméně nedostatek zdrojů znamená, že svou pozornost teď mohou věnovat pouze dítěti. V nepřítomnosti sociálních pracovníků rodině pomáhá teta, která s nimi žije.

S nově vznikajícím státním útvarem řada jihosúdánců věří, že přichází nová budoucnost národa. Navzdory pokračujícím sporům ohledně nalezišť ropy na hranicích mezi Jižním Súdánem a jeho severním sousedem, prezident nového státu Salva Kiir a jeho politická strana SPLM (politická odnož osvobozenecké armády) slibují demokratickou vládu a rozvoj. Bude to nelehký úkol, zpráva Světové banky zveřejněná v roce 2010 uvádí, že 85 % obyvatel Jižního Súdánu žije pod hranicí chudoby (na severu 46 %). Očekávaná délka života je 58,5 roku, ale díky větší zaostalosti a nerovnoměrnému rozdělení bohatství bude toto číslo v Jižním Súdánu ještě nižší.

V zemi, kde se musí ve všem začínat od nuly, je fungující sociální politika vlády během na dlouhou trať. Do té doby nejpotřebnějším a nejzranitelnějším pomáhají charitativní organizace a církve. S trochou štěstí by už příští rok mohli ve vesnické škole v Lui učit Razigiho základům Braillova písma. Jeden učitel už projevil zájem a SEM nyní hledá zdroje, z kterých by výuku financovali. Rovněž chtějí pořídit některé zvláštní pomůcky a hračky, například míč se zvonkem uvnitř. Fotbal býval Razigiho nejzamilovanější hrou.

Za dvěma blátěnými chýšemi, které jsou příbytkem rodiny Kometiů, je úzká udupaná pěšinka. Je jen pár stovek metrů dlouhá, ale pro Razigiho, když oslepl, se stala nekonečnou. Na konci pěšinky žije jeden ze dvou Razigiho přátel. Jako maličký znal Razigi každý kamínek na cestičce, ale jako nevidomý se bojí opustit příbytek. Na konci každé návštěvy se Andrew a Razigi jdou společně projít po pěšině. Razigi jde opatrně vpředu, oťukává slepeckou hůlkou okraje cestičky a počítá si kroky. Když dojde tam, kde skončili posledně, Andrew ho vezme kolem ramen a dodává mu odvahu udělat pár kroků navíc před tím, než se otočí a půjdou zpět. Na konec cesty mají v plánu dojít za pár měsíců.

Skotský katolický mezinárodní fond pomoci (SCIAF) je jednou z hlavních skotských agentur věnujících se humanitární pomoci některým z nejchudších lidí na světě, bez ohledu na jejich náboženské vyznání. Založena byla v roce 1965 a nyní pracuje v šestnácti zemích Afriky, Asie a Latinské Ameriky. V roce 2010 SCIAF v rámci projektů rozvoje a dlouhodobé pomoci poskytla péči téměř půl miliónu lidí zasažených válečnými konflikty, hladomory a nákazou virem HIV. Pomoc zahrnovala osivo, nářadí a hospodářská zvířata pro zemědělce, výcvik dovedností a drobné úvěry podnikatelům a v neposlední řadě zdravotní péči, naléhavou pomoc a poradenství obětem války a přírodních katastrof. Doma se SCIAF věnuje osvětě a kampaním proti globální chudobě a nespravedlnosti, globálnímu oteplování a propaguje fair trade. Od roku 1986 SCIAF spolupracuje v Jižním Súdánu s místními partnery a v roce 2007 otevřel v Jubě, hlavním městě Jižního Súdánu,  svou první zámořskou pobočku. Ve své práci se soustřeďuje na pomoc nejzranitelnějším členům společnosti včetně nedávných navrátilců, žen, postižených a obětí války, aby mohli hrát plnohodnotnou roli v příštím rozvoji a rekonstrukci země.

Pokud chcete přispět na práci SCIAF v Súdánu i jinde ve světě, navštivte stránky www.sciaf.org.uk nebo volejte 0141 354 5555.

SNS logo
  • Website Design