print logo
  • Username:  
    Password:  

Nezdravá posedlost kukuřicí v Malawi

 INSP 19 March 2019

Malawijci chovají kukuřici ve značné oblibě. Je hlavní složkou jejich nejběžnějšího jídla – ztuhlé kaše zvané nsima a také proto byla po desetiletí prosazovaná jako jediná správná a možná odpověď na hladomory. Někteří s tím ale nesouhlasí a pokoušejí se zbavit Malawijce jejich posedlosti touto plodinou. (1132 Words) - By Jorrit Meulenbeek

Share

SNS_Malawi’s unhealthy obsession with maize 1

Luwayo Biswick in his garden. While he does still grow maize, even this is doing much better now he mixes it with other crops. His field looks green, while his neighbour’s crops are wilting because of the delaying rains.Photo: Jorrit Meulenbeek

SNS_Malawi’s unhealthy obsession with maize 2

Kristof Nordin explains how he captures the rain falling on the roof of his house in a water tank, that he uses to irrigate his garden.Photo: Jorrit Meulenbeek


"Lidé se mi posmívali a dělali na mou adresu různé poznámky," vzpomíná Luwayo Biswick. "Někteří mě podezírali z čarodějnictví, jiní mi říkali, že se nikdy neožením." S takovými reakcemi se Luwayo Biswick setkával, když se pustil do radikální reorganizace malé zahrádky za domkem svých rodičů, s kterými žije ve vesnici Malauna nedaleko hlavního města Lilongwe. Ani rodiče zpočátku nechápali, o co se snaží. "Kdykoliv jsem zasadil něco nového, vytrhali to a dali tam zase zpátky kukuřici. Pro ně jídlo - rovná se kukuřice."

Je jedno malawijské přísloví, které nám pomůže pochopit postoj jeho rodičů, zní "čimanga ndi mojo", česky "kukuřice je život". Tlučená kukuřičná mouka tvoří základ nsimy, tučné, mimořádně syté kaše mdlé chuti, která je hlavní součástí jídelníčku většiny Malawijců. Zajišťuje přísun víc než poloviny průměrné denní kalorické spotřeby běžného Malawijce. (African Agricultural Marketing Project, 2010)

Je-li opravdu kukuřice život, pak se ho zdá být nadbytek na nekonečných malawijských pahorkatinách. Zvláště nyní, na konci období dešťů, je kukuřice doslova všude, kam oko pohlédne. Na dlouhých lánech kolem cest stejně jako na malých políčkách u domků a chýší.

Malawijský kukuřičný zázrak

Ale bohatství zeleně klame, právě v tomto období Malawijci zažívají hlad, mnoho chudých rodin spotřebovalo zásoby z loňské úrody a kukuřice na polích ještě není zralá.

V uplynulé dekádě zažili Malawijci celonárodní hladomor čtyřikrát, naposledy v roce 2007. Ale v posledních letech dokázala současná vláda udělat na celý svět dojem tím, čemu se říká ´Malawijský zázrak´.

Vláda prezidenta Bingu wa Mutharika proměnila republiku Malawi ze země závislé na zahraniční potravinové pomoci v zem, která vyváží přebytky kukuřice do sousedních států. Dosáhla toho masívním dotačním programem na semena kukuřice a hnojiva.

Biswickova zahrádka, kterou si pojmenoval ´Jedlá džungle´, se zdravě zelená a poskytuje celé rodině téměř úplnou potravinovou soběstačnost.

I když se kukuřičný zázrak zdá být správným receptem na úspěšné zásobování potravinami, kritici kladou otázku, jak dlouho ještě zvládne republika Malawi financovat takovou politiku, když se její ekonomika ocitá pod rostoucím tlakem. Někteří dokonce považují kukuřici za omyl a pokoušejí se prosadit jiné řešení.

Monopol kukuřice

Kristof a Stacia Nordinovi původně přišli z USA bojovat s AIDS, ale brzy pochopili, že v prosazování zdravého životního stylu a rozmanité stravy naráží na jiný problém.

"Toto je šest druhů potravin, které vláda propaguje," říká Kristof Nordin a ukazuje plakát zobrazující různé potraviny. "V praxi ale prosazují pouze tuto," bodá prstem do obrázku kukuřičného klasu.

Kristof Nordin vysvětluje, že kukuřice není původní africká plodina a proč její volbu chápe jako nevhodnou. "V tropickém klimatu bychom měli pěstovat tropické rostliny. Existuje tolik původních domácích plodin, které se zde pěstovaly tisíce let a jsou přirozeně adaptované na podnebí i místní choroby - třeba proso nebo čirok. Po tisíce let dokázali díky nim Malawijci přežít bez Světového potravinového programu."

Kukuřice, kterou do regionu poprvé přivezli portugalští obchodníci, nabyla na významu, když ji po západním vzoru prosazovali britští kolonizátoři. Po vyhlášení nezávislosti svou pozici ještě upevnila díky dlouho vládnoucímu diktátoru Hastingsu Kamuzu Bandovi, který v kukuřici viděl symbol modernity a pokroku. Tradiční místní plodiny v tomto období získaly nálepku zaostalých potravin pro chudé.

Zdravější alternativa

Při prohlídce zahrádky Kristofa Nordina se vybavují obrázky rajské zahrady Eden; bujná a svěží změť jedlých a chutných plodů. "Když jsem to naposledy počítal, bylo tu přes dvě sovky různých druhů," chlubí se Kristof. S výjimkou kukuřice pěstuje se svou ženou všechno možné - maniok, jam, sladké brambory, avokádo, maracuju a širokou paletu dalších druhů místního ovoce, fazolovitých rostlin a bobulovitých. Díky této široké nabídce sklízejí nějaké plody po celý rok a to v takovém přebytku, že je nakonec rozdávají.

Těžko uvěřit, že v těchto místech ještě před sedmi lety nic nebylo. Kristof nám ukazuje obrázky suché a holé půdy kolem domu, když ho koupili. Technika, kterou použili při rekultivaci, je známá jako permaculture a spoléhá na využívání přírodních procesů a principů bez použití umělých hnojiv a chemikálií. Tuto metodu také vyučují v rámci činnosti organizace Never Ending Food.

"Až to takhle začne dělat víc lidí, pomalu se zbavíme naší závislosti na kukuřici."

Luwayo Biswick se poprvé seznámil s principy permaculture díky Nordinsovi a začal používat jeho techniky v zahradě svých rodičů. Zasadil množství odrůd společně a půdu nechal pokrytou organickým materiálem místo toho, aby ji stejně jako místní farmáři pečlivě vyčistil.

Zbavit se závislosti

Dokud byl Kristof Nordins jediný, kdo pěstoval podle nových metod, mohli mu skeptičtí vesničané přisuzovat úspěch proto, že je bílý a má peníze, ale výsledky Luwayo Biswicka tento argument vyvracejí.

Nevidět důkazy už prostě nelze. Zatímco kukuřičná políčka sousedů kvůli opožděným dešťům vadnou, Biswickova ´Jedlá džungle´, jak zahrádku pojmenoval, poskytuje celé jeho rodině téměř úplnou potravinovou soběstačnost.

Na otázku, jak je možné, že Malawijci nyní potřebují cizince, aby je naučili těmto dovednostem, Luwayo protestuje: "Tyhle vědomosti nejsou nové, ani to nejsou znalosti azungu (bělochů). Tohle uměli už naši prarodiče, ale ve jménu pokroku a inovace jsme to tak přestali dělat."

I když se Kristof, Luwayo a další průkopníci snaží ze všech sil, změna myšlenkových pochodů místních zemědělců je dlouhodobý proces. "Kdyby bylo snadné změnit chování lidí, už by nebyl žádný AIDS," shrnuje Kristof.

Na papíře vláda, zahraniční dárci i společnosti obchodující s osivem uznávají potřebu diverzifikace plodin, v praxi ale upřednostňují kukuřici jako jediné a správné řešení.

Luwayo si ale stále věří. Rodiče se mu podařilo přesvědčit tak, že se sami nadšeně zapojili do nových metod péče o zahrádku. Postupně se k nim přidávají také místní náčelník, pastor a další obyvatelé vesnice. "Jsem hrdý na to, že jdu ostatním příkladem," říká Luwayo. "Jak nás bude přibývat, postupně se naší závislosti na kukuřici zbavíme."

 Other Language Versions

SNS logo
  • Website Design